Žiju v Brně, ale pocházím z Frenštátu pod Radhoštěm. K focení sportu resp. focení obecně jsem se dostal od fandění, kdy jsme s našima a ségrou navštěvovali řadu sportovních akcí v okolí, celé republice i zahraničí. Davis Cup, Fed Cup, Zlatá tretra, světový pohár v lyžování ve Špindlu i Alpách, olympiáda v Turíně, hokej, fotbal příležitostně nějaké exhibice. K tomu jsem jako dobrovolník pomáhal při Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci 2009. Jako nadšený sportovní fanoušek jsem sbíral nejprve podpisy nebo se chtěl s někým vyfotit, později jsem si je chtěl sám vyfotit. Mívali jsme s sebou často foťák, tak jsem říkal rodičům, koho mají vyfotit. S kinofilmem jsem to nikdy moc neuměl. S digitálem jsem to později cvakal sám. Proto tedy hlavně sport. To je vlastně celý příběh mé (sportovní) fotografie. Za fotografa v rodině u nás vždycky platil děda Ruda, který publikoval v časopisech, vystavoval všude možně a roky vedl i fotoklub, ale spojitost s mým focením tam prakticky není.
Postupem času jsem vyměnil kompakt za zrcadlovku a tribuny se snažím nahrazovat pozicemi akreditovaných fotografů. Není to úplně jednoduché. Nejsem žádný renomovaný novinář, kapacity jsou omezené a pořadatele nejvíce zajímá, z jaké jste redakce, a jak velké publikum vaše fotky uvidí, a tudíž, jak velkou reklamu dané akci uděláte. Občas trochu zalžu, někdy to vyjde, někdy ne. A někdy mě vyhodí. Rád vzpomínám na turnaj 3×3 v Praze. Nejdřív jsem zkoušel teleobjektiv z dálky, ale nic moc, takže nebylo právě zbytí, než přejít na strategii “při nejhorším mě vyhodí”. Podřepával jsem nenápadně přímo u kurtu. Dobrý flek. „Do you have an accreditation?” Turnajový boss mi klepe na rameno. „No.” Hlavou se mi honilo, že jsem snad stihl aspoň něco vyfotit. „Did you request the accreditaion?” „No.” Ani jsem o ni nežádal a vlastně mě to ani nenapadlo. Přece jenom si fotím hlavně pro sebe do šuplíku. „Pro koho pracuješ?” „Who are you working for?” Pro nikoho. „For myself, it’s just a hobby.” „You can stay here, but put this on and you can post up some good pics.” „Můžeš tu zůstat, ale obleč si tohle a můžeš nám poslat nějaké dobré fotky.” „Thank youuu!” Snad poprvé v životě si spokojený jak blecha oblékám vestu media.
Fotím tedy téměř výhradně pro sebe, jedinou výjimkou je Národní basketbalová liga v Brně. A to je taky jedna velká náhoda. Basket je můj oblíbený sport, u kterého jsem vydržel dodnes i trochu aktivně. Nejsem úplně ten typ, co vleze drze kamkoliv, nesměle jsem se zeptal, jestli si můžu pro sebe pro radost fotit přímo z palubovky, pak jsem z vděku ukázal fotky a dostal nabídku na další sezónu. Jinak ale tak jako jsou tribuny plné lidí s telefony, tak já nedělám nic jiného. Jen chci mít ty fotky lepší. Jsem pořád tím fanouškem s foťákem. Fotím, abych byl v první řadě, měl ta nejlepší místa a neplatil vstupné. Jak se říká, fotka patří na papír. Takže když se poštěstí potkat někoho dvakrát, rád si nechám podepsat vlastní fotku.
Kromě sportu rád vyrazím s foťákem i kamkoliv jinam. Ještě jako student kartografie jsem se shodou okolností účastnil cest na českou arktickou i antarktickou výzkumnou stanici. Prostě jsem byl ve správnou dobu na správném místě. O Antarktidě to platí absolutně. Hurá akce na poslední chvíli, která vyšla.
Dnes si cesty často plánuju podle zajímavých sportovních událostí po celé republice i do zahraničí. O tom, jak jsem vyrazil na basketbalové mistrovství světa do Číny, si můžete přečíst v blogu v článcích Z Brna do Šanghaje a Jak se fotí basketbalové mistrovství světa.
