V roce 2019 tedy v roce bez olympijských her a fotbalového mistrovství světa má globální sportovní svět dva své vrcholy. Jsou jimi basketbalové mistrovství světa v Číně a mistrovství světa v ragby v Japonsku. Vzhledem k tomu, že ragbisti měli poslední šampionát v roce 2015 a baskeťáci 2014, je jasné, která akce je významnější, unikátnější a hlavně pro nás baskeťáky prostě lepší. Tím spíš, když se tam Češi dostali po 37 letech.
Žádost o akreditaci
Pokud vím, tak na všechny akce pořádané mezinárodní basketbalovou federací FIBA se žádá o akreditace prostřednictvím FIBA Media Portalu. Takovouto akcí se myslí např. i kvalifikační utkání. Pro Mistrovství světa v Číně, které začínalo 31. srpna, byl deadline 17. května. Ten byl nakonec prodloužen až do 21. června. Já jsem žádal 11. dubna a 31. května přišel e-mail o udělení akreditace.
V Portalu jsou u každého profilu tedy zpravidla novináře a žadatele o akreditaci základní informace jako redakce, adresa, datum narození, číslo OP (pasu) nebo fotka. Pro danou akci se pak uvádí další informace. V případě MS v Číně bylo potřeba uvést např. i dováženou techniku, náklady na cestu, kdo je bude hradit, pro koho tam budete pracovat nebo krátké představení sebe sama. Dále se uvádějí odkazy na vlastní novinářskou činnost. Pro MS v Číně se žádalo o akreditace na různé fáze turnaje. Já žádal pouze na českou základní skupinu hranou v Šanghaji.
Vízum
Do Číny mají Češi vízovou povinnost. Čína má asi 16 kategorií víz. Tím, že jsem se tam chystal v podstatě sám za sebe, měl jsem původně v plánu požádat si o turistické vízum. Později však přišel všeobecný pokyn pro všechny akreditované novináře, že je třeba žádat o kategorii J2, což je krátkodobý novinářský pobyt. Zpětně mám pocit, že by to možná nějak prošlo i s tím turistickým, ale rozkaz zněl jasně a já neměl moc tušení, co mě tam čeká.
K žádosti o vízum typu J2 se dle oficiálních pokynů přikládá:
• oficiální dopis mediální společností, jež novináře do Číny vysílá
• originál a kopie novinářského průkazu žadatele o vízum
• souhlas s udělením novinářského víza vydaný ministerstvem zahraničí ČLR nebo jinou autorizovanou vládní institucí ČLR. V případě, že novináři cestují jako doprovod vládní delegace, je třeba předložit nótu Ministerstva zahraničních věcí ČR nebo jiného příslušného úřadu ČR.
• podrobný itinerář pobytu v Číně (data, místa apod.)
Vysílací dopis jsem neměl. Tvrdil jsem, že jsem freelancer spolupracující s Českou basketbalovou federací, kde jsem tu svou cestu konzultoval. Souhlas s udělením novinářských víz koordinovala FIBA přímo s jednotlivými ambasádami. Poprvé jsem šel na ambasádu 2. srpna, kdy dle FIBA měli na ambasádě mít už seznam českých novinářů, kteří mají na MS jet, jenomže tam ten seznam ještě neměli. Teprve až s oficiálním zvacím dopisem na druhý pokus 15. srpna, byla má žádost přijata. Padl sice dotaz na vysílací dopis redakce resp. mého zaměstnavatele, ale nějak jsem to nakonec uhrál na toho freelancera externě spolupracujícího.
Příjezd
Let po trase Praha – Vídeň – Šanghaj s českými fanoušky, rodinami hráčů i televizními experty a svazovými funkcionáři probíhal hladce. Přísný pohled čínských imigračních úředníků po příletu a otázky „Proč jste přijel do Číny“, ale dával jasně najevo, kdo je pánem situace a že vízum v pase není rozhodně záruka vpuštění člověka na čínské území. Znovu kontrola otisků prstů, sem se dívejte, písemné stvrzení, kde se bude člověk zdržovat a účel cesty. Při splnění všech náležitostí nakonec v podstatě stačilo jako odpověď klíčové slovo „basketball“.
Vyzvednutí akreditace
Zásadní moment celé „výpravy“. Jako hobík, který si jede fotit hlavně pro sebe pro radost, jsem byl pořád v napětí, jestli tam na mě bude ta akreditace vážně čekat. A pokud ano, jestli mě s ní opravdu pustí až na ty fotopozice přímo k palubovce. Informace ze sociálních sítí již přítomných českých novinářů naznačovaly minimálně v případě reportérů ČT problémy s vydáváním akreditací.
Za první úspěch jsem považoval, že jsem se vůbec našel v seznamu akreditovaných novinářů. Když mi ale místní dobrovolnící vysvětlili, že den před utkáním ČR – USA moji akreditaci ještě nemají, byl prvotní úspěch rychle zapomenut. Naštěstí byli na tuto situaci připraveni a udělovali těmto případům alespoň dočasnou akreditaci. Na otázku, kdy budou mít tu moji správnou regulérní akreditaci, pouze pokrčili rameny „We don’t know.“
Potkalo mě veliké štěstí, že druhý den už jsem měl i tu akreditaci oficiální, která na rozdíl od dočasné umožňovala např. přístup k wifi. Ne všichni čeští novináři měli takové štěstí a využívali temporary pass ještě i další dny. Expert ČT, který se mnou letěl, neměl jakoukoliv akreditaci ještě pár hodin před zápasem, ale nakonec se to taky nějak podařilo.
Focení na místě
K focení byly vyhrazeny čtyři lavice po dvou řadách na krátkých stranách hřiště vždy na jedné a druhé straně vedle koše. Během zápasu nebylo možné měnit pozici na lavičce a pouze o poločase bylo možné přejít na druhou stranu hřiště, přičemž bylo dané, kudy se může přecházet. Pokud fotíte např. Čechy, tak zpravidla chcete, aby hráli proti vám v obou poločasech. Ačkoliv akreditace umožňovala i vstup na divácké tribuny, fotit odtamtud povoleno nebylo.
Bylo hlídáno, abyste vždy seděli na lavičce pro fotografy. Pouze fotografové FIBA si směli např. lehnout. Pokud jsem se chtěl při time-outu vyklonit, abych mohl lépe zabrat poradu nebo pokřik na střídačce, pořád jsem musel mít alespoň půlku půlky sedící na lavici. Když bylo fotografů méně, dalo se po lavici alespoň nějak šoupat nebo se opatrně skloněný posunout a tak trochu měnit úhel. Za lavicemi byly televizní kamery, tak šlo hlavně o to nezaclánět. Při plné obsazenosti se skutečně celou dobu (poločas) sedělo na místě. Nejlepší post – první místo pod košem – měli rezervované fotografové FIBA, kteří byli v Šanghaji na základní skupinu tři. Pak seděli zpravidla fotografové světových agentur jako Reuters, AP, EPA nebo Getty a pak ti ostatní.
Bylo možno žádat o namontování dálkově odpalovaných foťáků za skleněnou desku koše, ale tuším, že je tam měla pouze FIBA a agentury. Na místo bylo možné jít nejdříve 90 minut před začátkem utkání. To první den bez jakýchkoliv zkušeností v praxi znamenalo, že pro zabrání dobrého fleku na večerní utkání ve 20:30 Česká republika – USA bylo nanejvýš vhodné si toto místo zasednout už při odpoledním utkání v 16:30. S ohledem na zákaz focení z tribun jsem si tam šel pro široký záběr celé haly preventivně až pro mě poslední den.
Dvanáct minut před prvním utkáním každého týmu bylo možno vyfotit ze středového kruhu týmovou fotografii. Posledních pět minut tréninku bylo otevřených pro média, kdy bylo možno vyfotit pár fotek na tréninku. Bylo zakázáno fotit v mixzóně, takže když jsem tam třikrát dokumentačně cvakl, byl jsem na to rychle upozorněn. Na druhou stranu jsem byl upozorněn velmi slušně, takže ani to focení na tribuně by asi neskončilo zabavením akreditace. Navíc striktní dohled na dodržování všech pravidel postupně slábl. Na tiskových konferencích se mohlo fotit normálně.
Zázemí
Na fotografických lavicích byly v dostatečném množství elektrické zásuvky i připojení do sítě, i když ne všechny byly stejně funkční. Řada fotografů fotky stahovala rovnou tady. Jinak měli fotografové svou pracovní místnost opět se stoly se zásuvkami a síťovými kabely.
K dispozici zde byly stánky Canonu a Nikonu, kde bylo možné si zapůjčit techniku. Píšící novináři měli svou stejně vybavenou místnost. Využíval jsem tu pro píšící, kde byli i ostatní čeští novináři z MF DNES, Deníku, Deníku Sport nebo Českého rozhlasu a ČT. Ne všechny síťové kabely fungovaly, rychlost internetu obecně nic moc, blokování některých stránek nebo sociálních sítí v Číně je obecně známá věc.
Kdo chtěl oběd, musel si ho teoreticky objednat předem, ale ve výsledku bylo obědů dost, takže se na mě vždy dostalo i bez objednání a naopak, když jsem si objednal, stejně jsem v seznamu nebyl. Chuťově byl catering pro media, asi to nejméně chutné, co jsem v Šanghaji za ten týden jedl. Nevím, jestli to bylo tím, že šlo jen o někde v mikrovlnce ohřátou krabičku, ale cokoliv, co jsem si dal někde ve městě mně osobně chutnalo víc. Mimochodem balená plastová krabička s jídlem prodávaná v kdejaké večerce a ohřátá v mikrovlnce tamtéž je alespoň v Šanghaji poměrně běžný způsob stravování.
Dezerty už chutnaly výrazně lépe, k tomu bylo zpravidla i dostatek ovoce. V Číně není pitná kohoutková voda, takže bylo fajn, že balené vody bylo všude dostatek.
Novináři, jejichž redakce nekupovala vysílací práva, dostali batoh a hrnek s logem šampionátu. Když prakticky dva dny v kuse pršelo, dostali jsme deštníky.
Závěrem
Z České republiky jsme tam byli dva fotografové. Jeden, co tam pracoval a já, který jsem tam byl na dovolené nafotit si pro sebe pro radost do šuplíku nebo do portfolia svůj oblíbený basket tentokráte špičkové úrovně na vrcholné světové sportovní události s historickou českou účastí. Václav Mudra je oficiální fotograf České basketbalové federace, jehož fotky federace přeposílá z MS do všech redakcí. Já jsem si cvakal pro sebe na tento web, na svůj Facebook pro kámoše a tak. Jak se mě pár lidí ptalo, tak jsem tam byl za svoje, jako akreditovaný fotící fanoušek 🙂 Stálo to za to! Fotky zde. 95 % fotek bylo foceno foťákem Canon EOS 1D X Mark II s objektivem Canon EF 70-200mm f/2,8L IS USM II.