Robert Vano v rozhovorech vzpomíná, že kdysi chtěl fotit modelky, ale pak mu jeden zkušený fotograf poradil: „Když máš rád kluky, tak foť kluky.“
Mám rád sport, tak fotím sport.
Držím se hesla, kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí ten to fotí. Vystřídal jsem řadu sportů s neslavnými výsledky. O to aktivněji jsem sbíral podpisy svých idolů a chtěl se s nimi vyfotit. Foťák je pro mě vstupenkou do toho prostředí. Jsem rád u toho. Jsem u toho rád co nejblíž. V první řadě.
I přes obdiv ke sportovcům se ale dokážu dívat na sport kriticky a na své fotky tím spíš. Vím, že sportovní reportáž není žádné velké umění. Udělá radost fanouškům, možná hráčům, ale při dalším zápase nebo závodě jsou minulé fotky již zapomenuty. Kdo je dneska sportovní hvězda, může být za rok zapomenut. Nikdo mi nevymluví pomíjivost sportovních výsledků. Svým způsobem je vrcholový sport rychloobrátková, spotřební, možná někdy povrchní zábava. Přesto po celém světě přitahuje miliony lidí. Přináší radost, vzory, zábavu i smutek. A když není, způsobuje prázdnotu. I to ukázal covid. A já jsem si řekl, možná povrchní zábava, ale důležitá.
Umění nedělám, ale když je zájem a někdo mi nabídne prostor, rád fotky vystavím. Vybírat je může být otravné, ale tomu výsledku na papíře, se žádný displej nevyrovná. Fotka patří na papír.
Moje druhá výstava a ani jednu jsem neinicioval. Tu první v roce 2018 inicioval můj děda Rudolf Jarnot. Bohužel tehdejší vernisáž strávil neplánovaně u lékaře a té druhé se o dva měsíce už nedožil. Tuto druhou organizovala mamka. Musím jí poděkovat. Bylo to fajn.
Foto: Jan Russnák, Igor Russnák, Milan Vícha, Petr Lenart, Lenka Malinová